Co když všechny naše ambice v životě (a nemusí to být ten, o
kterém si snil jako malé dítě) se pomalu rozplývají. Svůj osud si určuješ sám, takový jaký jsi, jsou tvá
rozhodnutí. Tak se nediv. Nediv se, že je ti zle, když sám trávíš život sobě.
Osobně i slovně.
..
Jsme mládež digitální, stokrát řečeno již bylo, co jsme. A
co bylo. Jsme havěť s vyvěšenou hlavou, nacucáváme každodenní nepostradatelnou
nudu. Kdo kde, kdo s kým, kdo ne a kdo co. Důležitější snad jen dotáhnout
to na trojciferné číslo. Pak jsi někdo.
..
Realita není tvoje první velká láska, nedá ti sladké
pohlazení, ani tě neosouloží. Ta s tebou vyjebe. Jako ona, ta doživotní
láska, když taky jednou skončila. V obou případech nejde zůstat ležet,
nenech se obrůst mechem, když tvoje mysl dychtí. Tvá duše prosí o trochu snahy.
Vezmi smutky v podpaží a nakroč přes vlhkou půdu vstříc neznámu.
..
Obávám se, že byl jsem stvořena pro stereotyp. Moje maličkost
není semnou v rozporu jen tehdy, když je vše šedé a monotónní. Opovážlivě
vystrkuji hlavu z jednotvárného utrpení. Zkouším, co vydržím. Kdy už se
konečně zblázním? Nesedám si na stejné místo a je to zvláštní. Nejím v tom
samém bistru a jídlo je lepší. Své koutky nedůvěřivě pozvednu k nebi a
lidé se zdají být pro jednou lidmi – ne všichni, ale i tak jsou milí. Můj stereotyp
byl smutný. Opojená touto lehkou drogou procházím
ulicemi nasávajíc dne, pro
mne stvořený. Život sám ve mně je. Je krásný.
..
Suicidální holčička nesoucí své zpustošené tělo, ne však
pěstmi mladých můžu, nýbrž jejich slovy, jejich činy. Jejich údy. Míjící
přítomnost okamžiku jde těsně u kraje silnice a sbírá kousky odvahy, co
pohodili ostatní, ty suicidální holčičky. Ještě malý krůček a jsi v ráji zapomnění.
Svou duši o tolik více zraněnou než její tělo bylo, rozhodla se ponechat si a raději zanechat odkaz. Jen malý, lehce krvavý, však velice symbolický. Ten na jejím
zápěstí.
..
Vroucně svíráš svého chráněnce v pažích, ve kterých jsi
pochovala nespočet prohnilých světů. Jistěže nemá význam předstírat svou nevinu.
Je v tom pravda, jako ta ve víně. Jako ta v extázi. Je to přenosná nemoc,
co chytila jsi jako mládě. Zvědavé a příliš zbrklé, zatoužila jsi po nerovném
boji. Dětské pusinky vystřídaly facky, mírný projev emocí po skončení aktu ti
nebyl dost. Chtěla jsi lásku, ale zapomněla jsi milovat. Od jednoho
k druhému jsi chodila se srdcem schovaném v dlani, doufala jsi, že
vyléčíš bezvýznamnost.
